Zátiší stromů s jezírkem a lavičkami, jeden z koutů, které mají obyvatelé Valladolidu nejraději. Nejzajímavější na tomto náměstí je ale to, co už není vidět: tudy tekla jedna z větví řeky Esgueva, s kamennými mosty a mlýny, dokud ji nezakryli.
Zahrada nad řekou
Esgueva protékala městem cestou do Pisuergy, rozdělená do několika ramen. Byly tu kamenné mosty a mlýny, které při povodních působily takové škody, že se město v roce 1563 usneslo je odstranit.
Časem bylo koryto zakryto a v roce 1933 byla otevřena tato zahrada nad tím, co bývalo řekou. Stejný zásah vysvětluje jméno náměstí Plaza del Val, kudy tekla další z větví.
Esgueva měla velmi špatnou pověst kvůli špíně a zápachu, a to do té míry, že si na ní smlsli i velcí básníci. Když tu v letech 1601 až 1606 sídlil královský dvůr, pohybovali se po městě Góngora a Quevedo a Góngorovi se připisují jízlivé verše, jimiž se vysmíval této páchnoucí říčce.
Že dva z největších básníků zlatého věku věnovali veršovánky městskému potoku, ukazuje, jak nesnesitelný musel být.
Rosa Chacel na lavičce
V jezírku je roztomilá socha: dědeček, který si hraje s vnukem a papírovou lodičkou. Je to jedno z těch vlídných děl městského sochařství, která fungují, protože popisují něco skutečného.
A na lavičce sedí, v bronzu, Rosa Chacel, jedna z velkých spisovatelek, které tento kraj dal: prozaička Generace 27, narodila se kousek odsud a jako nikdo jiný vylíčila Valladolid svého dětství.
Dějiny s ní naložily nespravedlivě: občanská válka ji vyhnala do dlouhého exilu v Brazílii a v Argentině a do Španělska se vrátila až ve vyšším věku. Uznání se jí dostalo pozdě, s Národní cenou za literaturu v roce 1987. Zemřela v devadesáti šesti letech.
Její nejmilovanější knihou je „Desde el amanecer“, vzpomínky na dětství v tomto městě. Sednout si vedle ní a přečíst si jeden odstavec je nejspíš nejlepší způsob, jak pochopit Valladolid začátku XX. století.
Nenechte si ujít
Stojí nad zakrytou řekou
Tudy tekla jedna z větví Esguevy. Zahrada byla otevřena v roce 1933 nad korytem.
Mlýny zmizely v roce 1563
Při povodních působily takové škody, že se město usneslo je odstranit.
Góngora se řece vysmíval
Připisují se mu jízlivé verše o této páchnoucí říčce z doby, kdy tu sídlil dvůr.
Rosa Chacel, v bronzu
Prozaička Generace 27, v exilu a uznaná pozdě: Národní cena v roce 1987.
Jak zapadá do tvé návštěvy Valladolidu
Leží v historickém centru, pár minut od Plaza Mayor a od kostelů v centru.
Zastávka zabere patnáct až dvacet minut. Vstup je volný a náměstí dobře poslouží jako přestávka mezi prohlídkami.
Zapadá do literární trasy městem, spolu s Casa de Cervantes a se sochou Zorrilly na jeho náměstí.
Časté dotazy
Kdo byla Rosa Chacel?
Obrovská spisovatelka, se kterou dějiny naložily nespravedlivě. Občanská válka ji zahnala do dlouhého exilu v Brazílii a v Argentině a do Španělska se vrátila až ve vyšším věku; uznání k ní přišlo pozdě, s Národní cenou za literaturu v roce 1987. Zemřela v 96 letech. Svou nejmilovanější knihu, „Desde el amanecer“, Od úsvitu, napsala ve vyhnanství, z čistého stesku. Proto se mi líbí, že tu odpočívá, v bronzu, ve městě, na které nikdy nepřestala vzpomínat.
Co se říkalo o té skryté řece?
Že strašně páchla, po pravdě. Esgueva měla tak špatnou pověst kvůli své špíně a svému zápachu, že si na ní smlsli i velcí básníci. Když tu byl dvůr, po městě chodili Góngora a Quevedo, a Góngorovi se připisují jízlivé verše, které si z tohoto páchnoucího potůčku tropí posměch. Představ si to: jeden z největších básníků našeho jazyka věnuje rýmy stoce. Dnes, zakrytá a proměněná v zahradu, Esgueva konečně odpočívá v pokoji.
