Čtvercové náměstí se starými stromy, ošoupanými lavičkami, hrajícími si dětmi, volně pobíhajícími psy a barem s židlemi venku. Není tu jediný pomník k vyfocení, a přesto je to jedno z míst, kde Sevillu pochopíš nejlíp. Vévodí mu velký dům z XVIII. století, palác Pumarejo, který vznikl pro jednoho pána, skončil jako činžovní dvůr s víc než šedesáti rodinami uvnitř a dnes ho z velké části spravuje sama čtvrť. Tahle dráha je příběhem celého náměstí.
Sedmdesát zbořených domů kvůli rozmaru
Palác dal kolem roku 1770 postavit zbohatlý obchodník Pedro Pumarejo s plánem, který nebyl zrovna skromný: aby se uvolnilo místo pro jeho dům a otevřelo se před ním náměstí na míru, zbouralo se víc než sedmdesát domů čtvrti. Náměstí není veřejný prostor zděděný po středověku, je to prázdno, které po sobě zanechala demolice.
Budova pak měla nesmírně rušný život. Za okupace byla kasárnami napoleonských vojsk, potom sirotčincem, pak školou a nakonec se rozdělila na byty, až se z ní stala corrala de vecinos, sevillská podoba lidového bydlení: maličké byty otevřené do průběžných pavlačí kolem dvora, se společným záchodem a dřezem.
Na začátku prvního desetiletí tohoto století se uvažovalo o přestavbě na hotel. Obyvatelé se zorganizovali, budovu obsadili a bojovali celé roky. Dosáhli toho, že byla v roce 2003 prohlášena za kulturní památku, Bien de Interés Cultural, a zůstala tím, čím byla. Dnes tu vedle sebe žijí starousedlíci, spolky, dílny a taverna.
Čtvrť, která se neprodala
Pumarejo funguje jako společenské centrum této části Macareny a to, co na náměstí uvidíš odpoledne, není pro nikoho nachystané: starší lidé v kroužku, děcka na kolech, stolky u baru obsazené na tři hodiny kvůli jedné kávě. Je to přesně ten druh scény, který z historického centra zmizel.
Má to konkrétní důvod. Tahle oblast zůstala mimo památkový okruh a mimo tlak turistických pronájmů mnohem déle než Santa Cruz nebo okolí katedrály, a to umožnilo, aby sousedský život dál fungoval. Je to také jedna z oblastí s největším podílem přistěhovalců ve městě, což přidalo obchody, chutě a přízvuky.
Sousedské hnutí z Pumareja je už dvě desetiletí vzorem pro celé Španělsko v tom, jak může čtvrť zachovat budovu, aniž by z ní udělala atrakci. Jestli vejdeš na dvůr paláce, chovej se jako někdo, kdo vchází do domu: bydlí tam lidé.
Nenechte si ujít
Sedmdesát domů za jedno náměstí
Prázdno, které vidíš, je mezera po demolici z XVIII. století kvůli rozmaru jednoho soukromníka.
Palác, kasárna, sirotčinec, corrala
Budova byla tím vším. Dnes ji zčásti spravuje sama čtvrť.
Boj z roku 2003
Obyvatelé zastavili přestavbu na hotel a dosáhli prohlášení za kulturní památku Bien de Interés Cultural.
El Jueves v ulici Feria
Bleší trh doložený od XIII. století, pět minut odsud. Nejspíš nejstarší ve Španělsku.
Jak zapadá do tvé návštěvy Sevilly
Leží v ulici San Luis, mezi kostelem San Luis de los Franceses, pět minut odsud, a Alameda de Hércules, dalších pět minut. Na sever pokračuje ulice až k bazilice Macarena a oblouku Macarena.
Kousek odsud je tržnice v ulici Feria, nejstarší v Seville, a každý čtvrtek se kolem ní rozkládá El Jueves, bleší trh doložený už od XIII. století, který je nejspíš nejstarší ve Španělsku. Jestli tvoje návštěva vychází na čtvrteční dopoledne, změň plán a jdi tam.
Není to zastávka na dvacet minut s fotkou. Je to místo, kde si sedneš na zahrádku, něco si objednáš a díváš se, jak kolem plyne čtvrť. Má přesně takovou cenu, kolik času mu chceš věnovat.
Časté dotazy
Co přesně je corrala?
Je to ten nejskromnější a nejsevillštější způsob, jak žít pohromadě. Corrala je velký dům uspořádaný kolem středního dvora, s pavlačemi v každém patře, na které vedou dveře všech bytů. Koupelna a dřez bývaly společné a celý život se odehrával na tom dvoře: prádlo na šňůrách, vaření, hádky i oslavy všech sousedů. Představ si tento šlechtický dům plný až po střechu rodin, které sdílejí jeden dvůr. Čistý společný život.
A jak se dostal do rukou čtvrti?
Bojem. Na začátku let dva tisíce z toho velkého domu chtěli udělat hotel a sousedé se vzepřeli: založili iniciativu, obsadili budovu a roky bojovali o jeho záchranu. Díky nim byl v roce 2003 prohlášen kulturní památkou, Bien de Interés Cultural, a zůstal tím, čím byl, prostorem pro lidi. Tady ho nezachránil žádný král ani žádný boháč: zachránili ho obyčejní lidé. A to má v Seville velkou cenu.
