Stačí překročit linii stromů a změnu ucítíš: teplota klesne o několik stupňů, hluk dopravy utichne a půda se promění v albero, tu žlutou a měkkou zeminu, která tlumí kroky. Glorieta de San Diego je jednou z přirozených bran do parku Parque de María Luisa a funguje jako propust mezi dvěma městy: tím monumentálním, z kamene a slunce, a tím druhým, ze stínu, vody a ptáků.
Zahrada vymyšlená proti horku
Park tak, jak ho vidíš, navrhl v letech 1911 až 1914 francouzský zahradní architekt Jean-Claude Nicolas Forestier, správce velkých pařížských parků a autor zahrad v Barceloně, Havaně a Buenos Aires. Místo aby vnutil francouzskou zahradu s přímými perspektivami a symetrickými partery, udělal něco o hodně chytřejšího.
Podíval se na Alhambru a na zahrady Real Alcázar, který měl deset minut odtud, a použil jejich logiku: cesty, které se stáčejí a kříží, aby nikde nebyla dlouhá rovinka na slunci, vysoké živé ploty, které fungují jako zdi, zákoutí s lavičkami vždy ve stínu, fontány, které ochlazují odpařováním, a všude azulejos.
Výsledkem je zahrada, která není udělaná k tomu, aby se na ni člověk díval zdálky, ale aby do ní vstoupil. V srpnu, když je na ulici čtyřicet stupňů, je uvnitř parku znatelně o několik stupňů chladněji. Je to klimatizace udělaná ze stromů a funguje už přes sto let.
Co tady začíná
Od tohoto vstupu vycházejí velké aleje, které dávají parku strukturu. Jedna vede ke Glorieta de Bécquer, další k Fuente de los Leones a další sestupuje k Plaza de América na jižním konci. Žádná nevede rovně, a v tom je celé kouzlo.
Park je poset zákoutími věnovanými spisovatelům a hledat je je nejlepší způsob, jak ho projít: zákoutí bratří Álvarezů Quinterových, Cervantesovo s lavičkami z azulejos, které ilustrují výjevy z Dona Quijota, zákoutí Ofelie Nieto, zákoutí Rodrígueze Marína. Nejsou nijak nápadně označená: prostě se objeví.
Všimni si půdy. Albero je udusaná zemina z Alcalá de Guadaíra, stejná jako v aréně Maestranzy a při procesích. Tlumí kroky, neodráží slunce a vsakuje vodu, a vysvětluje, proč chůze tady unaví mnohem méně než chůze centrem.
Nenechte si ujít
Forestierův návrh
Správce pařížských parků se podíval na Alhambru a vysadil zahradu proti horku.
Albero pod nohama
Udusaná zemina z Alcalá: tlumí kroky, neodráží slunce a vsakuje vodu. Chodí se po ní jinak.
Literární zákoutí
Bécquer, Cervantes, bratři Álvarezové Quinterové. Nejsou označená: objeví se, když zahneš za živý plot.
Costurero de la Reina
Nejstarší regionalistická budova v Seville, vypadá jako hrad na hraní a stojí hned u tohoto vstupu.
Jak zapadá do tvé návštěvy Sevilly
Tenhle vstup je kousek od Plaza de España a od Antigua Real Fábrica de Tabacos, a to z něj dělá logické pokračování té návštěvy: z rozpáleného půlkruhu odejdeš rovnou do stínu.
Nedaleko odtud je také Costurero de la Reina, malá novomudéjarská budova, která vypadá jako hrad na hraní, bývala rekreačním pavilonem vévodů z Montpensier a dnes v ní sídlí turistické informační centrum. Je to nejstarší budova v regionalistickém stylu v Seville.
Počítej pro park aspoň s hodinou, a raději se dvěma, pokud to vezmeš tak, jak se má: sednout si v nějakém zákoutí, nedělat nic a nechat čas plynout. Tak to dělají obyvatelé Sevilly, a v tomhle městě se vyplatí je ve věcech horka napodobit.
Časté dotazy
A kdo byl ten francouzský zahradní architekt?
Jmenoval se Jean-Claude Nicolas Forestier a nebyl to jen tak nějaký zahradník: byl správcem velkých pařížských parků, počínaje Bois de Boulogne. Navrhoval zahrady po půlce světa, od Barcelony po Havanu nebo Buenos Aires. A ze všech je tento sevillský park považován za jedno z jeho velkých mistrovských děl. Francouz z Paříže, který nakonec podepsal tu nejandaluštější zahradu, jakou si dokážeš představit.
