Obrovská budova z ušlechtilého kamene s ohromnou branou, která se nehodí k domečkům kolem: je to bývalá Královská tabáková továrna v Madridu, kde víc než dvě století tisíce žen — slavné cigarreras, baličky doutníků — ručně balily doutníky a organizovaly se dřív než skoro jakákoli jiná dělnická skupina ve Španělsku. Dnes je jedna část samosprávným sociálním centrem a uměleckým prostorem, a jakmile projdeš branou, pochopíš to: zdi jsou od podlahy po strop pokryté malbami, vrstva přes vrstvu, v explozi graffiti, která se bez ustání obnovuje.
Od karet a pálenky k doutníkům
Budova vyrostla na konci XVIII. století z příkazu Karla III., ale ne jako tabáková továrna: vznikla jako Královská továrna na pálenky a hrací karty. Pálil se tu likér a vyráběly se balíčky karet. Teprve v roce 1809, kdy na trůnu seděl Josef Bonaparte, se přestavěla na tabákovou továrnu a začínala rovnou s asi osmi sty baličkami. Od karet a pálenky k doutníkům, aniž by se změnily zdi.
To, co přišlo potom, je jeden z nejdůležitějších dělnických příběhů Madridu. Baliček doutníků byly nakonec tisíce, pracovaly v obřích halách s vlastními pravidly, vlastními jeslemi a pevnou solidaritou. Patřily k prvním organizovaným pracujícím ve Španělsku, ženy s vlastním hlasem v době, která ho žádné ženě nedávala.
Když v XIX. století začaly přicházet balicí stroje, které ohrožovaly jejich místa, nemlčely: došlo k hlasitým protestům a k chvílím, kdy se do strojů pustily ranami, aby je zastavily. Nejeden mistr je respektoval, ne-li se jich trochu bál. Proto se baličky doutníků staly skoro legendou dělnického Madridu a objevují se v literatuře i v zarzuelách, španělských operetách té doby.
Sociální centrum a nástěnné malby
Továrna se zavřela ve XX. století a budova zůstala léta málo využitá. V roce 2010 se jedna část svěřila projektu sousedské samosprávy a od té doby funguje jako sociální centrum s dílnami, zahrádkami, komunitními akcemi a hlavně pouličním uměním. Projdeš branou a najdeš dvory a haly s malbami od podlahy po strop, které se neustále přemalovávají: žádné dvě návštěvy nejsou stejné.
Voní to barvou, vlhkostí staré budovy a kávou z improvizovaného baru. Neobvyklý je ten kontrast: královská továrna z XVIII. století proměněná v nejsvobodnější plátno čtvrti. Vejdi, projdi si dvory, podívej se do dílen. Nikdo po tobě nic chtít nebude. Tady umění patří tomu, kdo jde kolem.
Jiná část budovy hostí výstavní prostory ve veřejné správě, které uvádějí fotografii a současné umění s volným vstupem. Pod jednou střechou tak žijí dva velmi odlišné modely a právě toto soužití je součástí toho, co dělá místo zajímavým.
Praktické upozornění: protože jde o samosprávný prostor, otevírací doba se mění a některé části mohou být podle programu zavřené. Není to muzeum: je to živá budova se všemi výhodami a nevýhodami, které to přináší.
Nenechte si ujít
Dvory plné maleb
Graffiti od podlahy po strop, neustále přemalovávané: žádné dvě návštěvy nejsou stejné.
Památka baliček doutníků
Tisíce dělnic organizovaných dřív než skoro jakákoli jiná dělnická skupina ve Španělsku.
Brána z XVIII. století
Průčelí královské továrny, která začínala výrobou pálenky a karet, ne tabáku.
Výstavní sály
Fotografie a současné umění ve veřejné správě, s volným vstupem, pod jednou střechou.
Jak to zapadá do tvé procházky po Lavapiés
La Tabacalera stojí v ulici Calle de Embajadores, tepně, která vede rovně dolů na jih a sama o sobě je galerií pouličního umění pod širým nebem. Nahoru dojdeš za pět minut k Mercado de San Fernando a na Plaza de Lavapiés; dolů k La Casa Encendida a na Ronda. A na západ, deset minut odsud, je Ribera de Curtidores: v neděli dopoledne sahá bleší trh Rastro prakticky až ke dveřím.
Ideální nedělní kombinace je přesně tahle: Rastro hned ráno, La Tabacalera v půl dopoledni, abys mezi malbami zvolnil, a pak vermut v La Latina nebo na Calle de Argumosa. Je to jeden z nejlepších bezplatných programů v Madridu.
Jestli chceš pochopit čtvrť kolem budovy — proč tu spolu žijí sousedé víc než osmdesáti národností, co byly pavlačové domy corralas, odkud pochází jméno Lavapiés —, trasa Viavoy s názvem Multikulturní Lavapiés tudy prochází s místní průvodkyní, která ti to vypráví, zatímco jdeš, vlastním tempem a bez připojení.
Časté dotazy
Byla to odjakživa továrna na tabák?
Kdepak, a právě v tom je ta zajímavost. Postavili ji na konci XVIII. století na rozkaz Karla III. jako Královskou továrnu na pálenku a hrací karty; tedy tady se pálil likér a vyráběly balíčky karet. Teprve v roce 1809, kdy na trůnu seděl Josef Bonaparte, Napoleonův bratr, se přestavěla na tabákovou továrnu… a začínala hned s asi osmi sty dělnicemi, cigarreras. Od karet a pálenky k doutníkům, aniž by se změnily zdi.
Je pravda, že se cigarreras bouřily?
A ještě jak. Když v XIX. století začaly přicházet balicí stroje, které ohrožovaly jejich místa, nemlčely: došlo k hlasitým protestům a dokonce k případům, kdy se do strojů pustily pěstmi, aby je zastavily. Nejeden mistr je respektoval, ne-li se jich trochu bál. Proto se cigarreras staly skoro legendou dělnického Madridu.
