Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía je domovem umění XX. století a dneška a uchovává obraz, kvůli kterému spousta lidí přejede půl světa: Picassovu „Guernicu“. Sídlí v budově, která byla po staletí madridskou Všeobecnou nemocnicí, Hospital General, kde se léčili a umírali chudí obyvatelé města, a to napětí mezi budovou a jejím obsahem docela dobře vysvětluje, čím toto muzeum je. Po průčelí stoupají dva výtahy ze skla a oceli a lesknou se na slunci jako průhledné trubice: ten kontrast řekne všechno.
Z nemocnice muzeem
Budovu dal postavit Karel III. v XVIII. století a dokončil ji architekt Francesco Sabatini, i když původní projekt byl mnohem kolosálnější a postavila se jen část vysněného. Jako Všeobecná nemocnice fungovala až do šedesátých let XX. století. Zamysli se nad tím na chvíli: tam, kde dnes visí „Guernica“, byly skoro dvě století postele, operační sály a nemocní.
Přestavba na muzeum přišla v osmdesátých letech a s ní i slavné vnější skleněné výtahy, které navrhl britský architekt Ian Ritchie, aby do staleté budovy vnesl světlo a modernost. Dnes jsou už rozpoznatelným obrazem Madridu. O roky později přišla velká přístavba vzadu od Francouze Jeana Nouvela: červený zakřivený objem s dvorem zastřešeným velkou markýzou, kde jsou sály dočasných výstav, knihovna a posluchárny.
Výsledkem je muzeum o třech vrstvách: nemocnice z XVIII. století, výtahy jako z vesmírné lodi a současná přístavba. Tak zvláštní a tak krásné.
Guernica a co dalšího vidět
„Guernica“ zabírá celý sál ve druhém patře: tři a půl metru na výšku a skoro osm na šířku, v bílé, černé a šedé, zkroucená bolestí. Křičící kůň, matka s mrtvým dítětem, žárovka jako oko. Picasso ji namaloval během několika týdnů roku 1937 na zakázku Španělské republiky pro její pavilon na Světové výstavě v Paříži: chtěl, aby celý svět, shromážděný na té výstavě, viděl, co se děje ve Španělsku po bombardování baského městečka Guernica.
Pak přišel exil. Picasso odmítl, aby se obraz vrátil, dokud bude Franco naživu a země nebude demokracií, a tak čekal přes čtyřicet let v newyorském MoMA a vrátil se až v roce 1981, kdy už malíř i diktátor byli po smrti. Prohlíží se v tichu a bez fotografování a vyplatí se vyhradit si deset minut jen pro něj.
Ale muzeum je mnohem víc. Stálá sbírka prochází španělským uměním XX. století se sály věnovanými Dalímu — „Velký masturbátor“, „Dívka u okna“ —, Joanu Miróovi, Juanu Grisovi a kubismu, Generaci 27, informelu skupiny El Paso a avantgardní fotografii a filmu. Čtvrté patro sahá až k mezinárodnímu současnému umění.
Nenech si ujít dvůr staré budovy s Calderovým mobilem ani terasu v nejvyšším patře, jedno z nejklidnějších míst na Paseo del Arte, kde si na chvíli sednout.
Nenechte si ujít
Picassova „Guernica“
Namalovaná v roce 1937 pro španělský pavilon v Paříži; přes čtyřicet let byla v exilu v New Yorku.
Dalího sály
„Velký masturbátor“ a „Dívka u okna“, to nejlepší ze španělského surrealismu.
Dvůr a Calder
Ambit bývalé nemocnice s mobilem Alexandra Caldera: jeden z nejklidnějších koutů muzea.
Nouvelova přístavba
Červený zakřivený objem vzadu, s velkou markýzou a zastřešeným dvorem.
Jak ho navštívit a s čím ho spojit
Základní vstupné je kolem 12 € a vstup zdarma je skoro každý den v posledních hodinách odpoledne (kromě úterý, kdy je zavřeno) a v neděli dopoledne. V těchto časech se tvoří pořádné fronty a prohlédnout si lze jen stálou sbírku. Počítej s hodinou a půl až třemi hodinami podle toho, co chceš vidět: je to velké muzeum a je třeba si síly rozvrhnout.
Reina Sofía uzavírá Paseo del Arte na jihu. Když půjdeš po promenádě nahoru, dojdeš za deset minut k Museo del Prado a za patnáct k Museo Thyssen-Bornemisza, kolem CaixaFora s vertikální zahradou z víc než patnácti tisíc rostlin a kolem Fuente de Neptuno. Naproti máš nádraží Atocha s tropickou zahradou pod železnou halou z XIX. století.
A vzadu začíná Lavapiés, kde je nejlepší se najíst: Calle de Argumosa je doslova hned u muzea, s nejlepšími terasami ve stínu v centru a se sousedskými cenami. Trasa Viavoy s názvem Paseo del Arte a El Retiro propojuje tři muzea s místní průvodkyní a končí v Retiru.
Časté dotazy
K čemu přesně Picasso namaloval Guernicu?
Byla to zakázka s velmi konkrétním posláním: španělská republika ho požádala o velké dílo pro svůj pavilon na světové výstavě v Paříži v roce 1937. Picasso chtěl, aby celý svět, shromážděný na tom veletrhu, viděl, co se děje ve Španělsku. Namaloval ho během pár týdnů ve svém pařížském ateliéru, v rychlosti a ve velkém. Zrodil se doslova jako výkřik vmetený do tváře planety.
A ty skleněné výtahy zvenku?
Dostala je stará nemocnice, když ji přestavovali na muzeum, aby do staleté budovy přinesli světlo a modernost: navrhl je britský architekt Ian Ritchie a už jsou jedním z obrazů Madridu. O několik let později přišlo velké červené a zaoblené rozšíření vzadu od Francouze Jeana Nouvela. Nemocnice z XVIII. století s výtahy jako z vesmírné lodi: takhle zvláštní a takhle krásné.
Je pravda, co Picasso řekl jednomu nacistickému důstojníkovi?
Vypráví se nádherná historka, i když nikdo neví, jestli je úplně pravdivá. Během okupace Paříže prý jeden německý důstojník uviděl v Picassově ateliéru fotografii Guernicy a zeptal se ho: „To jste udělal vy?“. A Picasso bez hnutí brvou odpověděl: „Ne. To jste udělali vy.“ Pravda nebo legenda, dvěma větami shrnuje, o čem ten obraz je.
