Přítmí a vůně vosku a uvnitř jeden z vrcholů španělského sochařství: Cristo Yacente, Ležící Kristus, kterého Gregorio Fernández vyřezal v roce 1627, jedna z nejohromujících soch baroka. Byl to jezuitský kostel ve Valladolidu, dokud jezuity Karel III. nevyhnal.
Tři jména pro jeden kostel
Jezuité se ve městě usadili v roce 1543 a začali ho stavět v roce 1580. Nejdřív ho zasvětili svatému Antonínovi, a když byl Ignác z Loyoly v roce 1609 blahořečen, začal se jmenovat kostel svatého Ignáce.
Když Karel III. v roce 1767 vyhnal jezuity ze Španělska, kostel osiřel. V roce 1775 se stal farním kostelem sloučením dvou starých farností ze čtvrti, San Miguel a San Julián, a odtud jeho dnešní dvojí jméno.
Vyhnání se zrodilo ze strachu a z podezření: v roce 1766 vypukla v Madridu Esquilachova vzpoura, lidové povstání proti vládě, a král se tak vyděsil, že hledal viníky. Kdosi pošeptal, že za tím stojí jezuité, kterých bylo mnoho a byli velmi vlivní a velmi bohatí.
Tentýž dekret naráz vyprázdnil stovky kostelů a kolejí po celé španělské říši a mnohé skončily jako tento: proměněné ve farní kostely se jmény převzatými z dřívějších chrámů.
Ležící Kristus a mistrovy triky
Ležící Kristus (Cristo Yacente) Gregoria Fernándeze z roku 1627 je to, co tu musíš vidět. Všimni si ran, roušky, toho klidu smrti, tak skutečného, že se ti zatají dech. Každý Svatý týden vychází v procesí obklopený tichem.
Fernández dosahoval toho realismu triky geniálního řemeslníka: skleněné oči, zuby ze slonoviny nebo z kosti a nehty z rohoviny. Na rány a sraženou krev používal korek a kousky stromové kůry a pryskyřici na slzy a velké kapky krve.
Tento technický repertoár odlišuje kastilské řezbářství od jakéhokoli jiného evropského sochařství své doby: nehledá ideální krásu, hledá věrohodnost utrpení.
Kostel navíc uchovává hrobku hrabat z Fuensaldañi s alabastrovými postavami od samotného Gregoria Fernándeze. Je to soubor prvotřídní úrovně v kostele, který mnoho lidí mine bez povšimnutí.
Nenechte si ujít
Byl to jezuitský kostel
Stavba začala v roce 1580, nejdřív se jmenoval po svatém Antonínovi a potom po svatém Ignáci.
Karel III. je vyhnal v roce 1767
Po Esquilachově vzpouře. Kostel se stal farním po sloučení dvou starých farností ze čtvrti.
Ležící Kristus z roku 1627
Od Gregoria Fernándeze, jedna z nejohromujících soch španělského baroka.
Skleněné oči a nehty z rohoviny
Fernández používal korek na rány a pryskyřici na krev. Hledal věrohodnost, ne krásu.
Jak zapadá do tvé návštěvy Valladolidu
Stojí v historickém centru, nedaleko paláce Palacio de Fabio Nelli a pár minut od Plaza Mayor.
Prohlídka zabere zhruba dvacet až třicet minut. Ověř si otevírací dobu: ve farním kostele se slouží bohoslužby a otevírací doba se jim přizpůsobuje.
Spolu s kostelem Las Angustias, kostelem Santiago a Národním muzeem sochařství tvoří trasu kastilského sochařství, která je nejlepším důvodem, proč do tohoto města přijet.
Časté dotazy
Jak Gregorio Fernández dosahoval takového realismu?
Triky geniálního řemeslníka. Aby jeho Kristové vypadali jako z masa a kostí, dával jim skleněné oči, zuby ze slonoviny nebo z kosti a nehty z rohoviny. A nejúžasnější: na rány a sraženou krev používal korek a kousky stromové kůry a pryskyřici na slzy a velké kapky krve. Proto zblízka berou dech: nevidíš dřevěnou řezbu, vidíš tělo. Byl velkým mistrem tohoto tak kastilského způsobu, jak vyřezat bolest.
Proč Karel III. vyhnal jezuity?
Ze strachu a z podezření. V roce 1766 vypukla v Madridu Esquilacheho vzpoura, lidové povstání proti vládě, a král byl tak vyděšený, že začal hledat viníky. Někdo zašeptal, že za tím stojí jezuité, kterých bylo mnoho, byli velmi vlivní a velmi bohatí, a Karlovi III. to stačilo: v roce 1767 podepsal jejich vyhnání ze Španělska a ze všech kolonií, jedním tahem pera. Tento kostel zůstal naráz osiřelý, a proto se nakonec stal tím, čím je dnes.
