Dvě obrovské věže ze zlatavého kamene, s cimbuřím, se zeleným korytem bývalé řeky u nohou. Byly vznešenou branou středověkých hradeb Valencie, tou, kterou používali králové při vstupu do města, a jsou jednou z největších dochovaných gotických bran v Evropě. Zevnitř jsou otevřené, bez zadní stěny, a to není ruina: bylo to záměrné obranné rozhodnutí. Dá se na ně vystoupat a shora pochopíš celé město.
Brána bez zad
Postavil je kameník mistr Pere Balaguer mezi lety 1392 a 1398. Než začal, poslalo ho město studovat velké brány jiných měst Aragonské koruny, aby se inspiroval, a výsledek spojuje vojenskou funkci s jasně reprezentativní monumentalitou: tohle byla tvář, kterou Valencie vítala.
Podívej se na stranu, která hledí do města: žádná zeď tam není. Schodiště, odpočívadla a patra jsou na očích, otevřená. Důvod je taktický a velmi chladný: pokud by se nepříteli podařilo věž dobýt, nemohl by se v ní bránit, protože by byl vystavený palbě z města. Brána byla navržena tak, aby ji ten, kdo ji dobude, nemohl udržet.
Byly součástí hradeb dlouhých přes čtyři kilometry s dvanácti branami, které se v roce 1865 skoro úplně zbořily, aby se město mohlo rozšířit. Z celého toho opevnění přežily jen dvě brány: tahle a Torres de Quart.
Věže, které ukryly Prado
Během občanské války, kdy byla Valencie hlavním městem republiky a Madrid pod bombami, se rozhodlo evakuovat díla z Museo del Prado. Velázquezové, Goyové a velká část sbírky cestovali na nákladních autech až sem a uložili se v těchto sálech, chráněni konstrukcemi z pytlů a betonu.
Byla to jedna z nejvýznamnějších záchranných operací umění v evropských dějinách a tyto věže byly spolu s Colegio del Patriarca jedním z jejích úkrytů. Potom díla pokračovala do Katalánska a do Ženevy a do Prada se vrátila v roce 1939.
Předtím měly věže mnohem méně vznešené využití: mezi XVI. a XIX. stoletím sloužily jako vězení, konkrétně jako vězení pro šlechtice a rytíře, kteří kvůli svému postavení nemohli být zavřeni se zbytkem vězňů. Na zdech se dochovala graffiti těch vězňů.
Nenechte si ujít
Bez zadní zdi
Pokud nepřítel věž dobyl, nemohl ji ubránit. Brána byla navržena tak, aby se nedala udržet.
Tady se ukrylo Prado
Velázquez a Goya uložení v těchto sálech během občanské války, chránění pytli a betonem.
Vězení pro šlechtice
Mezi XVI. a XIX. stoletím. Na zdech se dochovala graffiti těch vězňů.
Crida, začátek Fallas
Poslední neděle v únoru: provolání, které zahajuje slavnost, s ohňostrojem nad věžemi.
Jak zapadá do tvé návštěvy Valencie
Vyznačují severní hranici starého města a jsou vstupní branou do Barrio del Carmen, nejstarší a nejbohémštější čtvrti Valencie. Na druhé straně začíná zahrada Turia, park, který zabírá koryto odkloněné řeky.
Výstup stojí velmi málo a jsou dny s volným vstupem. Shora je vidět staré město s vystupující siluetou Miguelete, zelené koryto, jak se stáčí, a na východě siluety Města umění.
A jedno datum: poslední neděli v únoru jsou tyto věže dějištěm Crida, provolání, kterým Fallera Mayor svolává město na začátek Fallas. Náměstí se zaplní, nad věžemi je ohňostroj a je to okamžik, kdy Valencie na tři týdny oficiálně přepne do slavnostního režimu.
Časté dotazy
Kdo vlastně postavil tyhle věže?
Postavil je kamenický mistr jménem Pere Balaguer na konci XIV. století, mezi lety 1392 a 1398. Než začal, poslali ho studovat velké brány jiných měst Koruny, aby se inspiroval, a vrátil se s touto myšlenkou brány-paláce, spíš na chlubení než na válčení. Proto jsou Serranos tak elegantní: zrodily se jako slavnostní vstup do města, ten, který se ukazoval tomu, kdo přicházel zvenčí.
Používají se dnes ještě k něčemu?
To bych řekla. Každý rok, poslední neděli v únoru, se tyto věže stávají dějištěm Crida: provolání, které odstartuje Fallas. Fallera Mayor odsud shora svolává město ke slavnosti, s osvětleným průčelím a nabitým náměstím. To, že je středověká brána dnes balkonem, ze kterého začíná nejšílenější slavnost Valencie, hodně vypovídá o této čtvrti a o tomto městě.
