Dvanáct stran, kámen hřejivý na slunci a osm set let na břehu Guadalquiviru. Torre del Oro je nejčastěji opakovaná pohlednice Sevilly a zároveň jedna z jejích nejhůř pochopených památek: nebyla skladištěm amerických pokladů, nebyla pokrytá zlatem a málem ji zbořili. Postavili ji Almohadové v letech 1220 až 1221 s čistě vojenským cílem: uzavřít řeku řetězem a kontrolovat, kdo vplouvá do města.
Věž, která zavírala řeku
Je to předsunutá věž, torre albarrana, tedy oddělená od hradeb a spojená s nimi kamenným ramenem zvaným coracha. Měla tvořit pár s další věží na protějším břehu, v Trianě, a mezi nimi se natahoval silný řetěz, který měl zabránit každé neoprávněné lodi plout proti proudu. V roce 1248 ten řetěz přerazilo loďstvo Ramóna Bonifaze a s ním padlo i město.
Věž rostla ve třech etapách, které jsou vidět na první pohled. Spodní dvanáctiboká část je almohadská; prostřední, užší část přidal Petr I. ve XIV. století; a kruhové zakončení s kupolkou je z roku 1760, postavené po škodách z lisabonského zemětřesení roku 1755. Tři století naskládaná na sobě, každé se svým kamenem.
Její menší sestra dodnes stojí dvě stě metrů odsud: Torre de la Plata, vklíněná mezi domy v ulici Santander, skoro neviditelná. Byla součástí téhož obranného systému a skoro nikdo ji nehledá.
Zlato, které nebylo zlatem
Po staletí se jméno vysvětlovalo tím, že věž byla obložená zlatými azulejos. Restaurování v roce 2005 našlo skutečnou odpověď: původní omítka byla vápenná malta smíchaná s lisovanou slámou, která na slunci zlatavě září. Nebyl to drahý kov, ale dobře zpracovaná hlína a sláma.
Není pravda ani to, že se tu uchovávalo zlato z Ameriky, i když je ta legenda nesmírně pohodlná. Věž byla kaplí, skladištěm, přístavní kanceláří a dost dlouho i vězením: mezi těmito zdmi seděla některá významná jména. Poklad se vykládal a kontroloval v Casa de la Contratación v Alcázaru.
V roce 1868, uprostřed horečky demolic kvůli rozšíření nábřeží, se věž ocitla na seznamu staveb k zbourání. Zachránil ji protest obyvatel. Od roku 1944 v ní sídlí Námořní muzeum s modely, námořními mapami a přístroji a z horní terasy je jeden z nejlepších výhledů na řeku.
Nenechte si ujít
Lesk vápna a slámy
Restaurování v roce 2005 rozbilo legendu o zlatě: zlatavou barvu dávala původní malta.
Řetěz přes řeku
Spojoval tuto věž s další v Trianě. V roce 1248 ho kastilské loďstvo přerazilo a město padlo.
Torre de la Plata
Její menší sestra, vklíněná mezi domy v ulici Santander. Úplně zapadne.
Terasa Námořního muzea
Půlhodinová návštěva a nejlepší panoráma meandru, za velmi málo peněz.
Jak zapadá do tvé návštěvy Sevilly
Stojí na konci Paseo Alcalde Marqués del Contadero, pět minut od Hospital de la Santa Caridad a deset od katedrály. Je to klasické místo srazů ve městě: když Sevillan řekne „u Torre del Oro“, myslí tím doslova její patu.
Muzeum uvnitř je malé a projdeš ho za půl hodiny, ale vstupné je levné a terasa ho ospravedlní: shora vidíš meandr Guadalquiviru, most Isabely II. a celé průčelí Triany na druhé straně.
Odtud také vyplouvají říční výletní lodě, které projedou Guadalquivir za hodinu. A jestli hledáš nejlepší fotku věže, nedělej ji z téhle strany: přejdi most a podívej se na ni z trianského břehu při západu slunce, s rozžhaveným kamenem a odrazem ve vodě.
Časté dotazy
Měla věž kromě hlídání i jiná využití?
Mnoho, a některá ne moc romantická. Během staletí byla kaplí, skladištěm a také vězením: mezi těmito zdmi byl zavřený nejeden slavný vězeň. Později sloužila jako přístavní úřad, který kontroloval, co po řece připlouvalo a odplouvalo. Věž, která se zrodila k válčení a časem skončila u hlídání papírů, vězňů a střelného prachu. Až se na ni podíváš, pomysli na to, že tyto kameny slyšely všechno: bojové rozkazy, modlitby i klíče otáčející se v zámcích.
Bylo blízko k tomu, aby ji zbourali?
No ano, a málem bychom o ní nemohli vyprávět. V roce 1868, v plné horečce modernizace města, se našli tací, kdo navrhli ji strhnout, aby se rozšířil břeh a doprava podél řeky mohla lépe proudit. Dnes to zní neuvěřitelně, vzhledem k tomu, co pro Sevillu znamená, ale byla na seznamech k demolici. Zachránili ji lidé: protest byl takový, že nápad padl sám. Pokaždé, když se nějaký turista zastaví, aby si ji vyfotil, věž vděčí těm rozhořčeným Sevillanům za to, že tu pořád stojí.
