Tady jsou pohřbeni Katoličtí králové, a ne náhodou: Isabela si vybrala Granadu, poslední město, které dobyla, a ne Toledo nebo Sevillu. Zemřela v roce 1504 a její ostatky čekaly v Alhambře, dokud nebyla tato stavba v roce 1517 dokončena. Uvnitř je zlacená mříž, která patří k nejlepším v Evropě, dva náhrobky z carrarského mramoru a v muzeu královnina soukromá sbírka obrazů: desky, před kterými se modlila.
Rozhodnutí dát se pohřbít tady
Ta volba má zjevný politický náboj. Isabela a Ferdinand mohli být pohřbeni v kterékoli z velkých katedrál svých království, a vybrali si město, které právě v roce 1492 dobyli, poslední hlavní město islámu na poloostrově. Dát se pohřbít tady znamenalo vtisknout smysl celé jejich vládě.
Stavba vznikla mezi lety 1505 a 1517 v pozdní isabelské gotice pod vedením Enriqua Egase. Její vnější průčelí pokrývá kamenný filigrán a objevují se na něm propletené iniciály F a Y — Fernando a Ysabel —, jho a šípy a granátové jablko, ovoce, které dalo městu jméno a po dobytí se dostalo do královského znaku.
Uvnitř odpočívají čtyři lidé: Katoličtí králové a ve druhém náhrobku jejich dcera Jana I. Kastilská a její manžel Filip Sličný. Pod mramorovými náhrobky, v kryptě, jsou královské olověné rakve, prosté a na očích, s vyrytými iniciálami. Kontrast mezi mramorem nahoře a olovem dole je nejpůsobivějším okamžikem návštěvy.
Mříž, náhrobky a Isabelina sbírka
Mříž signoval mistr Bartolomé de Jaén kolem roku 1520 a práce mu zabrala roky. Není to obyčejná ohrada: je to několik metrů vysoká zeď ze zlaceného železa se světci, výjevy z Kristova života, erby a hřebenovou ozdobou a považuje se za jedno z nejlepších děl uměleckého kovářství v Evropě.
Náhrobky jsou z carrarského mramoru: ten Katolických králů vytesal Ital Domenico Fancelli a ten Jany a Filipa Bartolomé Ordóñez. Všimni si slavného detailu: Isabelina hlava se boří do polštáře hlouběji než Ferdinandova a tradice to vykládá jako narážku na to, že měla větší váhu. Nejspíš je to sochařská náhoda, ale je to první věc, na kterou všichni ukazují.
Muzeum v sakristii uchovává soukromou sbírku obrazů Isabely Katolické: vlámské desky od Van der Weydena, Memlinga a Boutse, mimo jiné, které měla ve své osobní modlitebně. Vidět obrazy, před kterými se modlila královna a které si sama vybrala, je nejintimnější částí celé stavby. Jsou tu také její koruna a žezlo a Ferdinandův meč.
Nenechte si ujít
Mříž mistra Bartolomé
Zlacené železo se světci a výjevy, z doby kolem roku 1520. Patří k nejlepším dílům uměleckého kovářství v Evropě.
Olovo pod mramorem
V kryptě prosté královské rakve na očích, pod náhrobky z carrarského mramoru.
Isabelina soukromá sbírka
Van der Weyden, Memling a Bouts: desky z její osobní modlitebny, které si sama vybrala.
Zabořená hlava
Isabelina se boří do polštáře hlouběji než Ferdinandova. Všichni na to ukazují.
Jak to zapadá do tvé návštěvy Granady
Přiléhá ke katedrále, ale je to samostatná, starší stavba s vlastním vchodem z ulice Oficios a vlastním vstupným. Spousta lidí si koupí vstupenku do katedrály v domnění, že zahrnuje i tohle, a pak je překvapená.
Pořadí, které doporučuji, je začít tady a pokračovat katedrálou: Královská kaple je menší, komornější a s hutnějším obsahem a vyplatí se v ní získat čas, než dorazí hlavní nápor návštěvníků. Počítej se čtyřiceti minutami.
Kolem je historické centrum: Alcaicería, Madraza — bývalá nasrovská univerzita s dochovanou modlitebnou —, náměstí Plaza Bib-Rambla a Corral del Carbón. Všechno se vejde do jednoho dopoledne.
Časté dotazy
Je pravda, že se tu uchovávají obrazy královny Isabely?
Ano, a pro mě je to na tom všem to nejintimnější. V muzeu v sakristii je soukromá sbírka malířství Isabely Katolické, desky, na které se dívala a před kterými se modlila ve své vlastní komnatě. Jsou to vlámská a italská díla té nejvyšší úrovně: Van der Weyden, Memling, Botticelli, Perugino… jedna z nejlepších sbírek vlámských primitivů ve Španělsku. Není to zlato královny, je to její soukromí: to, co si nesmírně mocná žena vybrala mít každý den před očima.
A tu zlacenou mříž, kdo to dokázal vytvořit?
Podepsal ji geniální umělec, mistr Bartolomé de Jaén, kolem roku 1520, a stálo ho to roky života. Není to obyčejná mříž na zavírání: je to hranice ze zlaceného železa, se světci, výjevy a erby vytepanými, jako by šlo o zlatnickou práci. Všimni si, že odděluje dva světy: na této straně jsi ty; na druhé králové. Udělali to tak schválně, aby se k nim nikdo nemohl úplně přiblížit ani po smrti. Majestát se měří i vzdáleností.
