Kruhová aréna z kamene a cihel s více než patnácti tisíci místy, jedna z nejstarších býčích arén, které ve Valencijském společenství dosud stojí. Ale toto tak sváteční místo skrývá velmi temnou kapitolu: na konci občanské války přestalo být arénou a stalo se koncentračním táborem.
Dvě arény, jedna na druhé
První býčí arénu v Alicante postavil v roce 1848 Emilio Jover, jedno z velkých jmen alicantské architektury XIX. století, týž, který jen o rok dřív postavil Teatro Principal. Chrámy kultury a chrámy slavností z téže kanceláře.
Ta, kterou vidíš dnes, je výsledkem velké přestavby z roku 1888, kterou vedl José Guardiola Picó a která ji toho léta znovu otevřela s největšími toreadory své doby: Lagartijem a Guerritou, dvěma legendami z Córdoby. To, že se aréna otevírala právě s nimi, ukazuje, jak ambiciózní projekt to byl.
S více než patnácti tisíci místy to bylo na tehdejší město zařízení velkého rozměru, kapacitou srovnatelné s moderním stadionem. Býčí aréna byla ve Španělsku XIX. století největším místem veřejného shromažďování, jaké provinční hlavní město mělo.
Koncentrační tábor v roce 1939
Na konci občanské války se mezi těmito zdmi tísnili republikánští vězni ve velmi tvrdých podmínkách až hluboko do roku 1939. Prostor určený pro slavnost se proměnil ve vězení poražených, a to o těch letech vypovídá dost.
Důvod je v zeměpise konce války. Alicante bylo posledním velkým městem republiky, které padlo, koncem března 1939, a tisíce lidí se natlačily v přístavu v naději, že uniknou po moři. Vyplout se podařilo jen jediné lodi, Stanbrooku.
Ti, kdo zůstali uvězněni na pevnině, byli namačkáni do jakéhokoli dostupného prostoru: do býčí arény, na hrad San Fernando, do improvizovaných táborů na okraji města. Celé město fungovalo celé týdny jako vězení.
Dnes je aréna znovu tím, čím byla, dějištěm býčích zápasů, koncertů a akcí pro velké davy. Ale stojí za to dívat se na ni s vědomím všeho, co nesla na svých bedrech.
Nenechte si ujít
Dvě arény na sobě
První z roku 1848 od Emilia Jovera; dnešní je přestavba z roku 1888 od Guardioly Picó.
Lagartijo a Guerrita
Znovu otevřena v roce 1888 se dvěma největšími toreadory své doby, oba z Córdoby.
Byla koncentračním táborem
V roce 1939, s republikánskými vězni namačkanými ve velmi tvrdých podmínkách až hluboko do roku.
Poslední město, které padlo
Alicante vydrželo až do konce března 1939, a proto se tu soustředili lidé na útěku.
Jak to zapadá do tvé návštěvy Alicante
Je v centru, blízko náměstí Luceros a Mercado Central, kousek od osy Rambly. Je to krátká zastávka v rámci okruhu po centru.
Zvenku se dá prohlédnout volně. Dovnitř se dostaneš s Museo Taurino, býčím muzeem, které má otevřeno v určitých hodinách, a také ve dnech představení, kterými mimo býčí sezonu bývají obvykle koncerty.
Spolu s náměstím 25. května, Mercado Central a přístavními moly exilu tvoří okruh po paměti války v Alicante, který skoro nikdo nedělá a který si město zaslouží.
Časté dotazy
Kdo byli Lagartijo a Guerrita?
Dvě legendy býčích zápasů, nic menšího, a oba z Córdoby. Lagartijo, který se jmenoval Rafael Molina, byl velkým mistrem druhé poloviny XIX. století, elegantní a chladný v aréně jako nikdo jiný. A Guerrita, Rafael Guerra, byl jeho dědicem, dominantní toreador, který poznamenal celou epochu. To, že se aréna znovu otevírala s nimi dvěma na programu, bylo jako dnes otevřít stadion se dvěma největšími hvězdami okamžiku. Skutečná událost.
Proč tu nakonec skončili zavření vězni?
Protože Alicante bylo posledním velkým městem republiky, které padlo, koncem března 1939. Tisíce lidí se tlačily v přístavu v naději, že utečou po moři; vyplout se podařilo jen jediné lodi, přeplněnému Stanbrooku. Ti, kdo zůstali na pevnině, uvěznění, byli namačkáni do jakéhokoli velkého prostoru, který mohl sloužit jako improvizovaný tábor, a tato aréna byla jedním z nich, ještě před tábory Los Almendros a Albatera. Nesmírně hořký konec války.
