Na konci promenády Abandoibarra se zvedá hranatý masiv ze zrezivělého plechu, který vypadá jako napůl postavená loď uvízlá na břehu. Přesně to jeho architekti chtěli. Otevřel se v roce 1999 na pozemku, kde stály loděnice Euskalduna, které téměř sto let spouštěly na vodu železné lodě, a je pojatý jako poslední loď té loděnice: plavidlo věčně ve stavbě.
Ocel, která rezaví schválně
Oranžový povrch je ocel corten, materiál, který ve své vnější vrstvě kontrolovaně oxiduje a tím se sám chrání před další korozí. Potřebuje pár let pod širým nebem, než dosáhne tohoto odstínu, a proto má budova dnes barvu, jakou neměla v den otevření.
Volba je poetická i technická. Corten je materiálem těžkého průmyslu, lodních trupů a přístavních konstrukcí, a použít ho tady byl způsob, jak nesmazat to, co tu bylo dřív. Bilbao mohlo postavit koncertní sál ze světlého kamene a záměrně zvolilo pravý opak.
Interiér dotahuje námořní narážku až do konce: schodiště, lávky a zábradlí napodobují paluby a velitelské můstky lodi, se stejnou logikou pohybu po úrovních. Podepsali ho Federico Soriano a Dolores Palacios a v roce 2003 byl zvolen nejlepším kongresovým palácem na světě.
Co tu bylo předtím
Loděnice Euskalduna fungovaly na tomto místě ría od roku 1900 a celá desetiletí byly symbolem ocelářského Bilbaa. Jejich uzavření v polovině osmdesátých let nebylo vůbec pokojné: byly dlouhé stávky, barikády a tvrdé střety mezi dělníky a policií v těchto ulicích.
Poznamenalo to celou generaci a vysvětluje to, proč se tady tato budova nečte jen jako architektura. Tam, kde se spouštěly na vodu poslední lodě, dnes hraje symfonický orchestr, a tato výměna shrnuje baskickou průmyslovou přeměnu lépe než jakákoli statistika.
Zůstala navíc skutečná památka: vedle paláce se dochoval loděnický jeřáb, zvaný Carola, a námořní muzeum zabírá bývalé suché doky jen pár metrů odtud. Můžeš k nim sejít a vidět přesné místo, kde se opravovaly trupy.
Nenechte si ujít
Ocel corten
Kontrolovaně oxiduje, aby se sama chránila. Dnešní barva není ta, kterou měla budova v den otevření.
Poslední loď loděnice
Budova je pojatá jako plavidlo ve stavbě, na pozemku, kde se téměř sto let spouštěly lodě na vodu.
Interiér jako loď
Schodiště, lávky a zábradlí napodobují paluby a velitelské můstky. V roce 2003 to byl nejlepší kongresový palác na světě.
Jeřáb Carola
Dochoval se vedle budovy a suché doky námořního muzea jsou pár metrů odtud. Skutečné pozůstatky přístavu.
Jak zapadá do tvé návštěvy Bilbaa
Uzavírá promenádu Abandoibarra na západě, patnáct minut chůze od Guggenheimu podél ría a pět od Muzea výtvarných umění přes park Doña Casilda.
Jako samotná návštěva je krátká: je to exteriér, pokud nejdeš na koncert. Hlavní sál je sídlem Bilbajského symfonického orchestru a má prvotřídní akustiku, takže pokud se tvá cesta kryje s programem, vyplatí se do něj nahlédnout.
Co se vyplatí vždycky, je okolí. Odsud je vidět most Euskalduna, jeřáb Carola a doky námořního muzea a je to místo, kde nejlépe pochopíš, že celá tahle čtvrť byla před třiceti lety přístavem. Dobrá půlhodina.
Časté dotazy
Co se stalo s loděnicemi, které tu byly?
Je to opravdu tvrdý příběh. Když v osmdesátých letech přišlo jejich zavření, nebylo to vůbec pokojné: byly stávky, barikády a skutečné pouliční bitvy mezi dělníky a policií, přímo tady, kde hájili svá místa. Byl to konec ocelového Bilbaa. Proto tahle budova bolí a dojímá zároveň: tyčí se přesně nad skluzy, kde tisíce lidí přišly o práci. Město chtělo, aby se jeho troska proměnila v hudbu.
Získal tenhle palác nějakou cenu?
A pořádnou: v roce 2003, pár let po otevření, byl zvolen nejlepším kongresovým palácem světa. Vůbec ne špatné. Podepsali ho dva architekti, Federico Soriano a Dolores Palacios, kteří námořní narážku dotáhli až dovnitř: schodiště a lávky uvnitř napodobují paluby a můstky lodi, takže jdeš na koncert a ani si nevšimneš, že pluješ.
