Zubizuri znamená v baskičtině bílý most a jméno mu dělá čest: zakřivená lávka té nejčistší bílé, s nakloněným obloukem, z něhož visí táhla tenká jako struny harfy. Navrhl ho Santiago Calatrava a otevřen byl v roce 1997, ve stejném roce jako Guggenheim, kdy se Bilbao celé znovu vynalézalo. Patří k nejfotografovanějším místům města a skrývá jeden z jeho nejlepších příběhů.
Most, který se přechází v oblouku
Konstrukce je obloukem s táhly, přičemž oblouk je posunutý na jednu stranu a vykloněný ven, takže mostovka nevisí souměrně, ale je zavěšená jako konzola. To umožňuje, aby pěší plošina v půdorysu opisovala oblouk, místo aby vedla rovně z břehu na břeh.
Účinek při přecházení je záměrný: podlaha se ti pod nohama zakřivuje a bílý oblouk se s každým krokem naklání nad hlavou jako ptačí křídlo. Calatrava celou svou kariéru rozvíjí myšlenku konstrukce, která vypadá jako kostra v pohybu, a tady je v malé a velmi čitelné verzi.
Spojuje nábřeží Campo Volantín na pravém břehu se začátkem Ensanche. Ze středu mostu máš ría pod nohama, Guggenheim po proudu a město rozložené po obou stranách: je to pravděpodobně nejlepší výhled pro pěší v Bilbau.
Skleněná podlaha a soudní spor
Původní dlažba byla z průsvitného skla, krásná na papíře a dost troufalá ve městě, kde prší víc než sto padesát dní v roce. S vodou se měnila v klouzačku a lidé opravdu uklouzávali, takže ji radnice nakonec zakryla protiskluzovým povrchem.
Calatrava to nesl víc než špatně. Ale konflikt doopravdy rozpoutalo něco jiného: o léta později připojili k boku mostu lávku, která ho spojila s věžemi Isozaki na druhém břehu. Architekt zažaloval město s tím, že to mrzačí jeho dílo, a věc skončila u soudu.
Výsledkem je most, který je zároveň sochou i místním vtipem: Bilbao ti daruje umělecké dílo, abys přešel řeku, a pak na něj položí rohožku, abys neupadl. Věže, ke kterým je připojený, dílo Japonce Araty Isozakiho, tvoří jakousi bránu mezi ría a Ensanche.
Nenechte si ujít
Zakřivená mostovka
Oblouk je posunutý na jednu stranu, takže lávka přechází v oblouku, a ne rovně. Poznáš to při chůzi.
Skleněná podlaha
Původní dlažba byla ze skla a za deště klouzala. Musela se zakrýt protiskluzovým povrchem.
Calatrava pohnal město k soudu
Ani ne tak kvůli koberci jako kvůli lávce, kterou mu připojili k boku, aby ho spojili s věžemi Isozaki.
Nejlepší výhled pro pěší
Ze středu mostu: ría pod tebou, Guggenheim po proudu a oba břehy po stranách.
Jak zapadá do tvé návštěvy Bilbaa
Leží ve středním úseku ría, deset minut chůze od Casco Viejo a dalších deset od Guggenheimu podél břehu. Je to běžný přechod pro pěší, takže ho přejdeš, i když to nemáš v úmyslu, když jdeš z jednoho břehu na druhý.
Na pravém břehu tě promenáda Campo Volantín za pár minut dovede na náměstí lanovky Artxanda, což z tohoto mostu dělá přirozené spojení mezi centrem a výstupem na kopec.
Nejlepší světlo je v pozdním odpoledni, kdy se bílá zabarví a konstrukce se odráží ve vodě. V noci je osvětlený a funguje stejně dobře. Za deště dávej pozor na podlahu, i přes protiskluzovou úpravu.
Časté dotazy
Opravdu se ten architekt rozzlobil?
Mnohem víc než to: zažaloval Bilbao u soudu. Calatravu nebolel jen protiskluzový koberec; co ho opravdu vytočilo, bylo, že mu o roky později připojili z boku lávku, aby most propojili s novými věžemi na druhém břehu. Řekl, že to mrzačí jeho dílo, a zažaloval radnici o náhradu škody. Soudce mu dal zčásti za pravdu, i když lávka tam je dál. Léta trvající přetahovaná mezi umělcem a městem.
A ty věže, ke kterým se lávka připojuje?
To jsou věže Isozaki neboli Isozaki Atea, což v baskičtině znamená Isozakiho brána. Navrhl je japonský architekt Arata Isozaki, nositel největší ceny světové architektury, a jsou to dvě dvojčata obytných věží, která tvoří vstupní bránu mezi ría a Ensanche. Všimni si, jak bílý Calatravův most a tyhle věže spolu shrnují Bilbao, které se chtělo dívat do budoucnosti beze strachu podepisovat se velkými jmény.
