Vybílené zdi, balkony ze dřeva tea, dřevěné mříže a dlážděné náměstí: vypadá to jako tradiční vesnička z ostrovů. Ale dívej se pozorně, protože staré to není. Je to dokonalá kulisa, vymyšlená vesnice, kterou v roce 1937 navrhl malíř Néstor Martín-Fernández de la Torre.
Vesnice, která nikdy neexistovala
Néstor ji pojal jako „živou výstavu“ kanárských zvyků a postavil ji jeho bratr Miguel ve stylu neocanario, se směsí toho nejlepšího z lidové, sakrální i vojenské architektury celého souostroví.
Jinými slovy: nenapodobuje žádnou skutečnou vesnici, ale destiluje prvky z mnoha, aby vytvořila ideální obraz. Je to přesně tentýž typ operace, jakou o třicet let později udělal Puerto Banús v Marbelle, jenže s kulturním, a ne obchodním záměrem.
Néstor se jejího dokončení nedožil: zemřel v roce 1938, krátce před svými jednapadesátými narozeninami, a celek byl otevřen až v roce 1956. Mezi nápadem a skutečností uplynulo skoro dvacet let.
Balkony jsou ze dřeva tea, pokladu ostrova: je to smolnaté jádro kanárské borovice, nejstarší a nejtvrdší část kmene. Je to nesmírně husté dřevo, skoro nehnijící, které vydrží staletí, a proto se používalo na to nejvznešenější v domě.
V neděli zní timple
Záměrem bylo darovat návštěvníkovi na jediném místě celou podstatu této země: hudbu, tanec, řemesla a vztah ostrovanů k moři. A pořád to žije: mnohé neděle tu přímo na tomto náměstí tančí folklorní soubory v tradičních krojích, které navrhl sám Néstor.
Tance jsou ty odjakživa stejné: isa, veselá a poskakující, aby rozproudila slavnost; folía, pomalá a procítěná, skoro nádherný nářek; a malagueña, s tím nádechem, který přišel z jihu pevniny a tady zdomácněl. Všechno za zvuku timple a zpěvu.
Timple je kanárský nástroj par excellence: malý, s pěti strunami, s ozvučnou skříní vzadu vyklenutou — říká se jí „hrb“ — a s vysokým a velmi charakteristickým zvukem. Je to vzdálený příbuzný venezuelského cuatra a ukulele, všechny pocházejí z iberských nástrojů, které cestovaly světem.
Sedni si na kamennou lavici u zdi a představ si, jak timple zní. To je to, co Néstor chtěl: aby kanárská kultura nebyla věcí do vitríny, ale něčím, co se tančí a zpívá.
Nenechte si ujít
Vymyšlená vesnice
Navrhl ji v roce 1937 malíř Néstor a postavil jeho bratr Miguel ve stylu neocanario.
Néstor ji neviděl hotovou
Zemřel v roce 1938 a celek byl otevřen až v roce 1956: skoro dvacet let mezi nápadem a skutečností.
Balkony ze dřeva tea
Smolnaté jádro kanárské borovice: nesmírně husté, skoro nehnijící, vyhrazené pro to vznešené.
Folklor v neděli
Soubory, které tančí isu, folíu a malagueñu v krojích, jež navrhl sám Néstor.
Jak to zapadá do tvé návštěvy Las Palmas
Leží uvnitř Parque Doramas, v oblasti Ciudad Jardín, vedle Hotel Santa Catalina. Přímo tady je také Museo Néstor.
Zastávka zabere dvacet nebo třicet minut, plus muzeum, pokud do něj půjdeš. Jestli můžeš, přijď v neděli dopoledne: když vystupují folklorní soubory, celek plní úlohu, pro kterou byl postaven.
Je to přirozené zakončení trasy po Ciudad Jardín, spolu s rezidenčním srdcem čtvrti a samotným parkem.
Časté dotazy
Co je to to dřevo „tea“ na balkonech?
Tea je poklad ostrova: pryskyřičné srdce kanárské borovice, nejstarší a nejtvrdší část kmene, nasáklá pryskyřicí. Je to nesmírně husté dřevo, skoro nehnijící, které vydrží staletí, a proto se vyhrazovalo pro to nejvznešenější v domě: balkony, stropy, kazetové stropy. Opracovávat ho bylo drahé a pomalé, takže dobrý balkon z tey byl také známkou postavení. Až uvidíš ty tmavé vyřezávané balkony, už víš: není to jen tak nějaké dřevo, je to čistá kanárská borovice.
Jaké tance se tu o nedělích tančí?
Ty odjakživa, ty, které nám jdou od srdce: isa, veselá a poskakující, aby rozproudila zábavu; folía, pomalá a procítěná, skoro nádherný nářek; a malagueña, s tím nádechem, který k nám přišel z jihu pevniny a tady se stal naším. To vše za zvuku timple a hlasů, jeden přes druhý. Každý tanec má svůj charakter, a jakmile zazní první takty, už víš, na který přišla řada. Poslouchej je v klidu: je v nich duch této země.
