Uprostřed přístavní promenády stojí skleněná kostka protkaná modrými, červenými, žlutými a zelenými pruhy, které se mění podle toho, kde se postavíš a jak na ni dopadá světlo. V Málaze jí nikdo neřekne pravým jménem: je to El Cubo, Kostka. A to, co vidíš zvenku, je jen průduch, protože muzeum je pod ní, pod úrovní promenády. Bylo to první Centre Pompidou, které se otevřelo mimo Francii.
Muzeum, které se skrývá pod promenádou
Rozhodnutí zahloubit muzeum pod zem má jasnou logiku: Muelle Uno je znovu získané nábřeží a zaplnit ho stavbami by zakrylo právě to, co se městu teprve otevřelo. Sál se proto vyhloubil pod povrchem a nahoru vykukuje jen ten prosklený objekt o straně asi osmi metrů, který slouží jako světlík i jako poutač.
Kostka je dílem francouzského umělce Daniela Burena, který už půl století pracuje s pruhy stejné šířky, jako by to byl jeho podpis. Hra tu spočívá v překrývání barevných skel: v poledne funguje jako kaleidoskop a za soumraku se zdá, že se rozsvěcuje zevnitř. Nikdy nevypadá dvakrát stejně, a to je to dílo.
Než vejdeš, vyplatí se ji obejít. Ze strany od moře, s vodou za ní, a ze strany od města, s Gibralfarem v pozadí, dává dva úplně odlišné obrazy.
Co uvidíš uvnitř
Sbírka není vlastní: jsou to díla zapůjčená z Centre Pompidou v Paříži, jedné z největších sbírek moderního a současného umění na světě, která se čas od času obměňují. To znamená, že tu můžeš vidět díla Picassa, Fridy Kahlo, Magritta, Brancusiho nebo Bacona, ale také to, že co tu visí dnes, tu za dva roky už být nemusí.
Expozice je uspořádaná spíš podle témat než chronologicky, se stálou částí a dočasnými výstavami, které bývají tím nejzajímavějším z celé návštěvy. Protože jde o podzemní prostor střídmé velikosti, projdeš ho celý bez únavy: stačí dobrá hodina a půl.
Stojí za to vědět, jak vzniklo. Dohoda byla podepsána v roce 2015 jako experiment na pět let, skoro na zkoušku, a dopadla tak dobře, že se postupně obnovuje. Je těžké uvěřit, že něco, co je dnes jednou z pohlednic města, začalo jako dočasná výpůjčka.
Nenechte si ujít
První mimo Francii
Pařížské muzeum si pro své první zahraniční sídlo vybralo Málagu, v roce 2015 a jako dočasnou dohodu.
Kostka od Daniela Burena
Překrývající se barevná skla, která nikdy nevypadají dvakrát stejně. Je to umělecké dílo, ne dekorace.
Muzeum je pod zemí
Sál byl vyhlouben pod promenádou, aby nezakryl čerstvě znovu získané nábřeží.
Zapůjčená a obměňovaná sbírka
Díla přicházejí z Paříže a mění se. Co tu visí dnes, tu za dva roky už být nemusí.
Jak zapadá do tvé návštěvy Málagy
Stojí na Muelle Uno, na konci Palmeral de las Sorpresas, deset minut chůze od jižního konce ulice Marqués de Larios. Celé přístavní nábřeží je rovné a pěší, takže se to dobře spojí s procházkou až k majáku a do čtvrti La Malagueta.
Když budeš pokračovat po promenádě na východ, dojdeš za patnáct minut na pláž La Malagueta a k býčí aréně. Tato trasa, včetně muzea, pohodlně zabere půl odpoledne.
Na konci neděle je čas se vstupem zdarma a v Málaze navíc funguje společná permanentka, která za lepší cenu spojuje několik městských muzeí: pokud máš v plánu tři nebo víc, vyplatí se ji prověřit, než si koupíš jednotlivé vstupenky.
Časté dotazy
Od kdy už tady to Pompidou je?
Otevřelo se v březnu 2015 a zpočátku to byl skoro experiment: podepsalo se jako něco dočasného, zhruba na pět let, aby se ukázalo, jestli tah vyjde. Vyšel tak dokonale, že se dohoda postupně obnovuje a centrum tu zůstává, už jako součást krajiny. Těžko uvěřit, že něco, co je pro město tak příznačné, se zrodilo s datem spotřeby. Někdy právě věci, které přijdou jen „na zkoušku“, nakonec zůstanou navždy.
Kdo je Daniel Buren?
Nesmírně slavný francouzský umělec, okamžitě rozpoznatelný podle jedné posedlosti: pruhů. Už půl století pracuje s pásy vždy stejné šířky, skoro jako s podpisem. Jeho nejslavnějším dílem jsou pruhované sloupy v Palais-Royal v Paříži, které při instalaci v osmdesátých letech pohoršily půlku Francie a dnes je zbožňují všichni. Až tvoje oko jeho pruhy jednou zachytí, začneš je poznávat po půlce světa.
Proč se Málaga zaplnila muzei?
Protože město přijalo odvážné rozhodnutí: přestat být jen sluncem a pláží a stát se kulturní metropolí. Startovní výstřel dalo Museo Picasso v roce 2003, ve městě, kde se malíř narodil; potom přišlo Thyssen v roce 2011 a toto Pompidou v roce 2015. Dnes má Málaga přes třicet muzeí, což je na její velikost nevídané. Takže tahle barevná kostka tu není sama: je to další dílek města, které se rozhodlo znovu se celé vynalézt skrze umění.
